Jan a Hubert Van Eyckové

Slavná dvojice malířů pocházejících z Nizozemí není autory olejové malby, jak tvrdil Vasari. Těmto bratrům je však třeba přičíst objev zvláštní techniky malby. Jan Van Eyck přizpůsobil pro svůj nový styl středověkou temperu a vytvořil techniku, kterou částečně přejala nizozemská malba 15. a 16. století. Na křídový podklad byla nanášena temperovaná podmalba a obraz byl dokončován barevnými lazurami pojenými fermeží, jimiž bylo dosahováno žádoucí hloubky tónů a lesku barvy.

V osmdesátých létech minulého století AČ navazuje dlouholeté a pevné přátelství s brněnským malířem Jánušem Kubíčkem, který na něj zapůsobil nejen svou výjimečnou osobností, ale který jej také zasvětil do znovuobjevování techniky bratří Van Eycků. Po Jánušově smrti AČ pokračuje v rozpracování této techniky sám.

Princip spočívá ve vytvoření neutrálního, částečně savého podkladu, na který je posléze nanášena olejopryskyřičná emulze v mnoha vrstvách. Cílené barevnosti je dosahováno sofistikovaným použitím pigmentů ve správném pořadí. Po zaschnutí obrazy získávají lesk a stálobarevnost. Dále se tyto obrazy vyznačují hloubkou malby, která je typickým znakem pozdějších děl AČ.

Vrstvení je pro tento typ malby typické. Nejde o úplné přemalování a toto není prováděno z důvodu autorovy nespokojenosti s výsledkem. Jde o pracovní postup, pomocí něhož je dosaženo výsledku. Jedná se o časově náročnou činnost, protože jednotlivé vrstvy musí dokonale proschnout. A riskantní je tato malba, protože neuváženým překrytím pigmentů je možné vyhotovenou práci, kteroukoli vrstvou zničit. Počet vrstev bývá cca 5-14.

Vrstvení a výsledný hloubkový lesk je hlavní příčinou velmi nesnadného fotografování obrazů.