L. Kundera o Antonínu Čalkovském Brno 17.3.2005

Odešel malíř z houfce těch, na něž se nezapomíná. Antonín Čalkovský nikoho nenapodoboval. Mohl si dopřát malovat si po svém: byl totiž mimořádně poučený. Měl věcný smysl pro humor a smál se někdy až rozverně, jindy sebeironicky. Ale myslím si, že znal i chvilky melancholie, nemluvil o tom, ale temná místa na jeho obrazech mají hloubku. Byl vzácně spolehlivý, přátelé ze Sdružení Q to poznali při chystání výstav. Rodina ho milovala.

Antonín Čalkovský byl malíř mimořádně dbalý řemesla, skutečný mistr hladké malby. Když se v Kroměříži instalovala výstava Sdružení Q, nazvaná Nebe peklo ráj, zastihli jsme ho, jak leží na zemi málem přikryt velkým plátnem a drobným štětcem něco přemalovává naspodu zeleného obrazu. Muž jinak až čínsky zdvořilý zdál se být v tranzu: zamumlal něco o nezbytnosti opravy a pracoval dál. Za hodinu dosud ležel na zemi a urputně mlčel. Za další hodinu neviditelně zmizel. Ale obraz přímo svítil. Když si objevil vysoce tajuplnou, ba dobrodružnou techniku nizozemských bratří Van Eycků z 15. století, tj. prací s olejopryskyřičnou emulzí, byl tímto jemným a riskantním způsobem malby horečně zaujatý, vzrušeně líčil taje tohoto výsostného umu, kde navzdory všestrannému promýšlení vždy ještě dominuje takzvaný iracionální zbytek. Jednu dobu maloval Antonín Čalkovský fascinantní obrazy, na nichž jakoby byla jen ležatá osmička, tedy symbol nekonečna. V tom byl v souvislostech české malby solitérní, jedinečný. Nekonečno je pojem prostorový i filozofický. Byl jsem dojat, když jsem jednoho dne objevil k tomuto tématu se vížící podomácký obrázek, nic než pracovní brýle.

Pro muže, jehož celoživotním povoláním byla exaktní věda o létání, znamenala arciť optika a geometrie přemnoho, překračoval však meze vědy směrem k filozofii, do oblastí existencionálních. Zabýval se pojmem „princip neurčitosti“ a ty úvahy se promítaly do obrazů s názvem Destrukce představ, Počátek prostoru aneb Počátek vzrůstu, Stély střetu, Neurčitý vztah. Na nejednom obrazu jsou magicky se křížící přímky, tvar je tedy skryté X. Iks. Velká neznámá, přítomnost tajemství. Antonín Čalkovský je myslím jediný český umělec, o němž se dá říct, že je malířem pouště. Východisko je životopisné: Antonín Čalkovský strávil v sedmdesátých letech více než osm roků v Egyptě. Pro malíře a profesora to byla lekce starého umění s neevropským pojetím prostoru a zároveň vysoká škola krajinářská. To či ono zaměření cílí k radikální oproštěnosti, ale i k ozvláštnění detailu. Pouštní krajiny dun jakoby se měnily v obří přesýpací hodiny vnášejíce do kreseb čas.

Požádal jsem malíře o malý vzpomínkový text na Egypt. Poslal mi tři a v jednom z nich líčí návrat z výletu na Mojžíšovu horu, to jest do míst, kde Mojžíš obdržel Desatero přikázání. Přečtu úryvek „Navraceli jsme se pouštní krajinou, která se svažovala směrem k moři, tvořenou nemírně širokým písčitým údolím, kde sice nebyla cesta, ale možnost směru jízdy byla téměř neomezená. Bylo to údolí zvané „vádí“, kudy v období dešťů protékaly proudy vod. Občas jsme se zastavili a našli v poušti vždy kus drátu.“ To není anekdota, to je klíč k přítomnosti člověka na pouštních obrazech Antonína Čalkovského. Jejich barevnost kolísá mezi žlutou, pouštně žlutou, a nazelenalou. Při večerním osvětlení prolíná vlahá romantická modř.

Malíř odešel. Zůstává poselství jeho obrazů.